Doktoři a sestry

Renie
Renie427KRzapsáno: 12.3.2011 / vydáno: 14.03.2011 / zobrazeno: 2047x
Článek je nominován do soutěže: Únor a březen 2011 - doktoři a sestry
Moje zážitky a historky s doktory jsou vše, jen ne zábavné. Vždycky to pro mě bylo utrpení, stresy, pocity na omdlení.

Můj takový první strašný zážitek byl, když mi bylo tak 10 nebo 11 u dětské doktorky. Sestra měla provést odběr krve na sedimentaci. Do té doby mi bylo jedno, jestli mám nějaké žíly či ne. Tak na první pokus se to nepovedlo, na druhý pokus se v tom až šťourala, ani kapka neukápla a na třetí pokus vzala druhou ruku. S bídou vyteklo několik kapek. Seděla jsem v čekárně na výsledky, rozklepaná, vyděšená, ještě, že jsem tam měla s sebou mámu.
Od té doby je pro mě odběr krve něco strašného, protože jsem si uvědomila, že nemám žádné vystouplé žíly a to je pak boj pro mě i pro sestru.

Další kategorie lékařů, kteří se podepsali na mojí psychice jsou zubaři. Už od základní školy je vnímám jako démony a strašáky. V minulém století snad neexistovali injekce na umrtvení a nebo se ještě k těm zubařům nedostali. Pamatuju na zubaře s ukrajinským jménem ordinující na naší základní škole. Sestra byla ještě fajn a schovívavá, ale on mě děsil. Nalezl mi kaz a že mi ho zaplombuje. Já se začala bát a sestra řekla, ať ji chytnu za ruku a když to bude bolet, ať jí zmáčknu a on na chvíli přestane. Bolelo to, já mačkala, ale k zubaři se to asi nějak nedostalo.
O několik let později se mi s tímto zubařem stala další historka. Jednoho dne mě chytnul zub, strašně to bolelo a v sobotu jsme zjistili, že ordinuje v sousedním městě. Ten den jsme měli jet na oběd k příbuzným. Tak matka jela vlakem přímo k příbuzným a já s otcem autobusem k zubaři, že se snad sejdeme tam před obědem.
Cesta byla hrozná, autobus se natřásal a každý otřes jsem cítila. Ještě jsme pak museli asi 3 km pěšky, tam už autobus neměl cestu. Vzal mě hned na řadu, byl nepříjemný, opět bez injekce mi tam vrtal a dal mi něco na zub. Prý se mám za dva dny stavit na základní škole a že mi to vymění.
Po dvou dnech jdu na základní školu, chci jít tam do čekárny a ona je zavřená. Vždyť tam má být, to není možné. Opsala jsem si telefonní číslo a zavolala. Sdělil mi, že měl nějaké objednané návštěvy a že nedorazily, tak se rozhodl jít domů dřív o několik hodin. A poradil mi, abych si to z toho zubu vyndala sama nějakou pinzetou či párátkem. No nezabili byste ho?
Něvěděla jsem, co mám dělat, ale napadlo mě jít k jinému zubaři v našem městě. Vzal mě, vyndal mi tu výplň, dal mi jinou a řekl, že tohle je na trestní oznámení o zanedbání péče. Tak mi ten zub opravil a později se ukázalo, že i tento nový zubař nezná injekce. Na první pohled hromotluk, který ani neumí vzít vrtačku do ruky.
Po několika návštěvách jsem se rozhodla, že už k zubaři nepůjdu. Neobjednávala jsem se a tak to vydrželo 6 let až mi chytnul opět zub. Ale to už jsem chytla opravdu zubaře, který ví, co to je injekce a dělá to opravdu svědomitě (když za to bere takové peníze). Trvalo to asi rok, než mi moje zuby dal do pořádku a teď chodím poctivě každý půlrok na kontrolu.

Byla jsem také párkrát v nemocnici. Poprvé když mi bylo 13 a na kole jsem měla nehodu a lehký otřes mozku. Byla jsem tam týden a bylo to fajn, protože mě každý den navštěvovala moje teta, která tam dělala zdravotní sestru.
Moje další hospitalizace byla později po střední škole. Dostala jsem žlučníkový záchvat a poslali mě do nemocnice. Tam jsem měla opět hrůzu, protože mi nasadili kapačky. Něvěděla jsem, kam mi to dají, když ty žíly se mi v těle schovávají. Nakonec mi to píchli do ruky. Bylo to nepříjemné a já měla zapíchlou jehlu v těle a měla jsem s ní spát a všechno dělat. Při prudkých pohybech jsem to tam cítila a ten spánek byl jenom takový ležení a dávání pozor na ruku, abych ji nedala nějak, aby mě to tam nepíchlo.
Tam se to ve mně vše zastavilo, že jsem po několik dní nešla na záchod. Šla jsem po chodbě a najednou takové křeče do břicha, že jsem málem upadla. Uviděl to doktor, přiběhl a ptal se co se děje. Já mu to řekla a on na to, že dáme klystýr. Měla jsem z toho obavy a ten klystýr byl opravdu nepříjemný. Po aplikaci jen řekl, ať to vydržím co nejdéle nejít na záchod a rozhejbu střeva chozením po chodbě. Po 15 minutách jsem to nevydržela a šla na záchod. Tak se konečně podařilo a snad se to tam rozhýbalo.
Ještě jednou jsem se vracela do nemocnice, aby mi udělali test, jak ty žlučníkové kameny vypadají a jaké mají složení. Zavedli mi do žlučníku hadici, odebrali vzorky. Ještě teď si vzpomínám, že to mělo zkratku ERCP (Endoskopická Retrográdní CholangioPankreatografie). Opět napíchnutá žíla na kapačky pro tzv. oblbovák. Je to zvláštní, když vám to zasunou do těla, nebolí to, jen je to opravdu nepříjemné. Po zákroku jsem na několik hodin usnula a nesměla jsem nic jíst. Krk jsem měla trochu bolavý od toho. Poté se zjistilo, že kameny se mohou chemicky rozpustit a nemusí být operace. Půl roku jsem brala prášky a bylo vše v pořádku.

Poslední věc, která mě trápí poslední rok je vysoký krevní tlak. Zčásti je to určitě dědičné a zčásti si za to asi můžu sama. Začalo to, že jsem chtěla napsat antikoncepci a sestra mě změřila tlak. Byl podezřele vysoký. Zrovna v tu dobu mi umřela moje milovaná kočka a já byla z toho opravdu špatná, tak se nedivím, že ten tlak je tak vysoký. Tak po dvou týdnech znova a tlak to samé. Putovala jsem ke své obvodní lékařce a nakonec jsem odešla s receptem na prášky proti vysokému tlaku. Po čase mi přibyly další prášky, tak teď beru ráno i večer a tlak je celkem v normálu. Každé dva až tři měsíce na kontrolu, což se mi tam vůbec nechce chodit, protože u mě to je záležitost na dvě tři minuty v ordinaci a ostatní tam jsou půl hodiny, hodinu.
Jednou jsem takhle čekala, až přijdu na řadu a ono nic, stále tam někdo byl a už uplynula skoro půlhodina, tak se sestra rozhodla, že mi ten tlak změří ona. Po změření zašla do ordinace a za minutu přišla s receptem. Zkoušela jsem si ten recept zajednat i přes telefon, ale prý tam musím chodit na přeměřování.
Pro mě to je ztráta času, když tam jdu jen na tu malou chviličku a musím přečkat ty fronty, než na mě přijde řada. Většinou tam chodím po práci, protože pak to nevypadá moc dobře, když si tam zajdu během dne.

Ještě bych mohla psát dál ty mé historky, bohužel na nic úsměvného jsem nepřišla a třeba se mi někdy podaří mít s doktory „veselou historku z natáčení“.