Narodil jsem se. To už se tak někdy stává. A v těch letech se to stávalo mnohem častěji než dnes. Nebyly televize, a do kina se chodilo jen zřídka. Jedinou dostupnou zábavou tehdy byly výšlapy do přírody a kulturou poslech rozhlasu - a co se při tom dalo dělat ...
Teda alespoň si to myslím. Jisté je, že nebyly počítače, televize, videa, internet. Jisté je, že já jsem tu. Ikdyž i tato skutečnost byla během mého dospívání značně nejistá. V necelém roce jsem po vypití domnělého osvěžujícího nápoje, požil červenou leštěnku na nábytek, už tehdy známou pod přezdívkou DIAVA. Vyhrála obrany schopnost organizmu a tým lékařů a sester v nemocnici na kraji města v Mostě. Ve dvou letech jsem se málem udusil ovocným knedlíkem, jelikož si má o dva roky starší sestřička myslela, že křičím hlady a nacpala mi dobrotu plněnou ovocem o velikosti těhotného tenisového míčku do huby, abych ztichl. Náhodou se vrátila matka, která si jen odběhla do obchodu naproti našeho rodného hnízda a tak svět opět nepřišel o mou, pro něj nepostradatelnou osobnost. Ve čtyřech jsem vyhrál souboj s osobním vozem značky Wartburg. Nutno poznamenat nerovnocennost soupeřů, přestože na mé straně bylo ještě jízdní kolo, zakoupené z úspor mých rodičů. To že kolo stálo na mé straně se pro něj ukázalo být osudným. Jeho pozůstatky zůstaly vystaveny na důkaz vítězství v otcově garáži několik roků po nehodě. V pěti jsem chtěl být za každou cenu Gagarinem, po jeho havárii a mém pádu z osmimetrové hrušky mě láska k vyšším cílům přešla. Sestoupil jsem podstatně ze svých nároků a chtěl být obchodníkem. V té době si totiž nikdo, kromě mě nevšiml, že ačkoliv lahev sodovky stojí 70 haléřů, za prázdný obal nabízela většina obchodníků celou jednu korunu československou.
O něco později (okolo šesti roků věku) jsme se se dvěma kamarády domluvili, že budeme popeláři. Náš podnikatelský záměr zhatilo rozhodnutí, či spíše nemožnost domluvy, kdo bude řídit dotyčné zařízení a kdo bude moci naskakovat na plošinky zadní části vozu.
V sedmi letech jsem se beznadějně zamiloval do své soudružky učitelky, po několika měsících do spolužačky, pak do jiné, zase jiné, mezitím do 24 leté sousedky... teoreticky jsem miloval celou ženskou část naší vesničky na severu Čech. Školou jsem proplouval bez velkých problémů, jen mi občas semtam někdo trochu narovnal fasádu (ačkoli můj dnešní zjev tomu nenapovídá, měl jsem ve škole vždy tu nejnižší váhovou kategorii a všichni byli přesvědčeni, že trpím buď podvýživou, nebo alespoň, že jsem nájemcem několika tasemnic), protože podle pradávného zákona džungle, slabé a neschopné jedince není nutné nechat nepřežít. Kromě uraženého zubu a sebevědomí však tyto lekce života na mě nezanechaly vážnějších viditelných stop. Vlastně několik viditelných zůstalo. Poznámky v žákovské knížce. Protože mé EGO velmi trpělo, snažil jsem se za každou cenu vyrovnat s odvahou svým spolužákům. Při jedné přestávce se ke mě dovalil globus. Na výzvu spolužáků "přihraj", jsem nezaváhal a vší silou kopl daným směrem. Výsledkem byl zápis ve zmíněném sešitku znění: "O přestávce prokopl učební pomůcku v oblasti Svazu Sovětských Socialistických Republik", což jak jistě znalý čtenář sám usoudí, je víc než dost na podkopání své existence i budoucnosti celé rodiny. Otec to jaksepatří patřičně ohodnotil, absolutně nedbaje zásady, za jedno provinění jeden trest.
Ani moje nedobrovolná proměna v téměř dokonalého člena socialistického Svazu mládeže, ani následná práce instruktora dětského sdružení Pionýr mě nezajistila žádné výhodnější postavení ve společnosti. Proto po absolvování základky a odmítnutí mé osoby na automobilové průmyslové škole jsem se rozhodl naplnit heslo "řemeslo má zlaté dno" a vyučil jsem se automechanikem, kde jsem již naštěstí zdárně odolával pokusům o mojí kandidaturu v jedné z tehdejších předních stran ve státě -KSČ. Ne snad, že bych si to dokázal rozumově zdůvodnit, ale vize dalších poplatků za známky bez zřetelných výhod rozhodla.
Krátká praxe, odvod, pokus o parakotoul s novým autem Dacie 1300, nástup nejčestnější povinnosti každého mladého muže, její ukončení po pouhých 24 měsících (neprodloužení bylo pro mě dost velkým překvapením, neboť nepochopení nadřízených středo a vysokoškoláků bylo přímo ukázkové), krátká svoboda, mnohaleté manželství = dvě dcery, žádný syn, rozvod na druhý pokus, krátká svoboda, osmileté manželství = dvojčátka Jiříček a Vendulka
TOTO JE SKUTEČNĚ MŮJ PRAVDIVÝ ŽIVOTOPIS. JAKOUKOLIV PODOBNOST S VAŠÍM NEPOPÍRÁM, ASI JSME VYRŮSTALI SPOLU.
Starý Sam49
