Každý mě má, jsem tu, abych říkala jen to, co již ve hvězdách zapsáno bylo. Nyní to musí na povrch! Smrt je blízko!!
"Člověk je podivuhodný výtvor přírody. Není v jeho silách pochopit, co je tělo, a ještě méně, co je duch, a nejméně, jak je duch spojen s tělem; to je vrchol těžkostí - a přece právě v tom je jeho podstata." Pascal
Tak předně se podívejme na náš vztah k umírání. Umírání nezvládáme, bojíme se ho. Vidíme-li někoho umírat, panikaříme, voláme sanitky, které umírajícího vozí sem a tam a doslova z něj "vytřásají" duši. Co by však umírající nejvíce potřeboval, by byl duchovní. Nemáme na mysli člověka, který vykonává takové povolání. Ale někoho blízkého, komu je smrt důvěrně známa a neztratí hned hlavu. Kolikrát se však ani blízcí po smrti nejdou podívat na jeho tělo, spokojí se prostě se zprávou "pánů v bílém plášti". Nejdou mu prokázat poslední úctu tím, že se na něho podívají jako na mrtvého, aby si tak živě uchovali na něho vzpomínku. To nejhorší, co je možno umírajícímu člověku udělat, je bránit mu zemřít, například jej trápit elektrošoky s úmyslem ještě jednou povzbudit jeho srdce. Proč ten dobrý člověk nesmí zemřít? Aby jeho příbuzní přemohli svůj vlastní strach ze smrti? V každém případě by však asi smrti měl předcházet zápas, to poslední velké vypořádání se mezi životem a smrtí. Přejede-li vás auto, nebo chytnete kulku, žádný takový zápas není. Prostě jste neměli čas se na smrt připravit. V knize "Dreisig Jahre unter den Toten" píše psychiatr Carl Wickland o médiích, ze kterých mluvili zemřelí, kteří si stěžovali na svou nedůstojnou smrt. Umírající mají často nečekanou potřebu hovořit a bavit se, mějme toto na paměti! Tito lidé najednou prožívají zcela nové dojmy z astrální roviny, dojmy, které jsou stále ještě srovnávány s naším reálným světem.
Osud41
