Kde bylo, tam bylo, v jedné lesní vesnici se našlo jedno pohledné děvčátko. Už od malička mělo zvláštní tvar uší, mělo je velké a to jí zůstalo až do dnešních časů.

A tak mně přichýlil k sobě lesník. Sám neměl děti, manželka mu umřela a neměl se z čeho radovat. Proto jsem mu vnesla do života novou naději. Také tak znělo mé jméno - Estel. V elfštině totiž znamená naději.

Krása mladé dívky byla neobvykle čarovná a překvapující, proto nikdo nepochyboval, že patří k elfům.

Rostla jsem jako z vody, už ve svých deseti letech jsem vypadala jako téměř dospělá mladá dáma a najednou jsem pomalu přestala stárnout. To každého utvrdilo v tom, že jsem elfka, protože jak každý ví, elfové jsou nesmrtelní.

Nejenže má krása byla okouzlující a do nebe volající, nýbrž také má moudrost mého nového otce nadchla, tvrdil, že je nadlidská a ohromující.

Začaly mně zajímat krásy umění a naučila jsem se hrát na spoustu různých nástrojů. I mistři hudebníci přede mnou smekali a bardi se o mně jen hádali.

Nikdo se proto nedivil, že jsem ve čtrnácti dostudovala nejproslulejší magickou univerzitu.

Jsem šikovná, pracovitá, a po tom, co jsem dostudovala školu pro mágy, mne zajímala příroda, nechala jsem se svým otcem naučit zacházet se zvířaty.

Otcův bratr, můj strýc, byl sokolníkem a proto nebylo divu, že k patnáctým narozeninám jsem dostala nádherné fénixí mládě, které mi od těch dob neustále sedává na levém rameni.

Můj kamarád fénix Phoenix je kdykoliv po ruce, aby mi pomohl v těžké situaci, když ho potřebuji.

V šestnácti letech jsem se vrhla do studií přírodních zákonů a magie přírody a za necelý rok jsem si přebírala titul Neúnavné druidky.

Naučila jsem se mistrovsky zacházet se zbraněmi, ve střelbě z luku jsem předčila i kamaráda Legolase.

Jak bude můj osud pokračovat dále?