SRDCE ČLOVĚKA

Moje srdce je jako zahrádka. Byla dlouhá léta, pustá a planá.Jen vítr do ní zaséval bodláčí zloby.
Rostli tu i žhavé kopřivy pomluv, jedovaté ocůny sobectví a pýr nenávisti. Byla v ní také hluboká bažina hořkosti.Nade vším se vznášel šedavý opar lhostejnosti a netečnosti.....
Nemohla jsem se dívat na zahradu svého srdce, a přece jsem ji měla stále před sebou. Trní hříchu tu nacházelo úrodnou půdu, přestože jsem toužila po lásce a čistotě. Naštěstí jednoho dne přišel zahradník. Nevyčítal, ani se neděsil, co tu bude mít práce. Jen tiše a s úsměvem pohladil malou růžičku lásky, krčící se v rohu mezi keři. Jak ji tam mohl vydět? Hned se dal do práce. Zesláblou a téměř udušenou růži vzal a zasadil uprostřed zahrady. Tam, kde předtím stál strom nevěry a nelásky ......
Růže začala sílit. Zlí vítr však přinášel nová semena plevele a snažil se její krásu zničit. Poslal na ní svlačec starostí, který růži omotával a dusil. Ale zahradník na ni nikdy nezapoměl. Vždy včas a laskavou rukou očistil každý lístek, okopal ji a pilně zléval vodou. Postupně vysušil bažinu hořkosti a na jejím místě zasadil strom života s dobrým a chutným ovocem.
Vedle růže začali vyrůstat i další krásné květiny-tulipán milosrdenství, gerbera věrnosti, něžná sedmikráska soucitu, množství fialek pokory. Začali klíčit i bílá lilie přátelství....
Neboj se pohlédnout do zahrady svého srdce. I k Tobě může přijít zahradník, který může změnit Tvůj život...
_________________________________________________________________________________________________________________________________